Obsah
HISTORIE OSÍDLENÍ NEKMÍŘE - 650 LET
PhDr. Miroslav Hus, Plzeň
Nekmíř a k ní příslušející osada Lhotka zdánlivě nepatří k historicky důležitým střediskům osídlení s významnými kulturními památkami, ke střediskům, kde by se tvořily dějiny a kde by žily historicky významné osobnosti. Poloha v klimaticky nepříznivé Plaské pahorkatině, pole s nepříliš úrodnou hnědozemí a osídlení v nadmořské výšce kolem 500 m nad mořem tomu zdánlivě nasvědčuje. Zjistíme-li ovšem, že v minulosti tu nedaleko u Vrtba byl jeden z našich nejstarších a nejdůležitějších hradů a že naším krajem prošly přeci jen významné historické osobnosti ( dokonce tu krátce pobýval i císař Rudolf II.), všechno bude asi jinak. Podívejme se proto na historii Nekmíře a okolí podrobněji!
PRAVĚK
Pravěké osídlení na Nekmířsku bylo zastoupeno jen skromně. V nejstarších dobách, v paleolitu ( starší doba kamenná) tu osídlení neznáme. Není se ale co divit, starší fáze paleolitu reprezentovaná lidskými typy Homo habilis, Homo erectus a poté neandertálskou formou Homo sapiens neanderthalensis je ovšem v celé střední Evropě téměř nezastoupená, významně je v českých zemích prezentovaná až mladší fáze paleolitu představovaná kromaňonským typem člověka Homo sapiens - populárně řečeno to byly kultury lovců mamutů a lovců sobů a divokých koní ( odborně tzv. szeletien, aurignacien, magdalenien, gravettien, rsp. pavlovien ; cca 100 000 až 10 000 let př. n. l.), u nás ovšem osídlení chybí. Stejně tak ho neznáme ani z mezolitu ( střední doba kamenná - jde o kultury potulných lovců, sběračů a rybářů, cca 10 000 až 5000 př. n. l.). Patrně tudy jen protahovali lovecké skupiny, jejichž sídliště byla doložena na Plzeňsku a ve středních Čechách.
V mladší době kamenné, tzv. neolitu ( 5500 – 4000 př. n. l.) tu rovněž nezaznamenáváme nic. Neolit byl přitom obdobím nanejvýš důležitým, v průběhu tzv. neolitické revoluce totiž byl radikálně změnen způsob života, bylo přijato zemědělství, byl chočen první dobytek ( ovce a kozy, vepř), lidé se usídlili v trvalých osadách, rostla polulace, zavedena byla výroba keramiky, košíků, látek, dokonalejší kamenné industrie atd. Osídlena byla ovšem jen úrodná a teplá plzeňská kotlina ( spraše a černozemě) - pravěké osídlení tu reprezentuje zemědělský komplex kultur lineární keramiky, tzv. osady dlouhých domů kultury volutové a vypíchané keramiky). Klimaticky a pedologicky nepříznivá pahorkatina (průměrná nadmořská výška 440 až 540 m/m, méně úrodné hnědozemě) nebyla pro ještě primitivní zemědělství bez znalosti oradel příznivá, opět tudy patrně jen protahovali lovci a sběrači při hladání nových zdrojů obživy.
Osídlení na severním Plzeňsku máme doloženo až v pozdní době kamenné, tzv. eneolitu, a to až ve střední fázi ( cca 3200 – 2800 př.n.l. - v plzeňské pánvi je přitom již osídlení i v starší fázi eneolitu ). Tehdy totiž došlo v souvislosti se změnou klimatu a zhoršením životního prostředí k změně výrobního způsobu, hlavním zdrojem obživy se stal chov dobytka ( zejména skotu) a pastevectví, doplňkovým zůstal lov a zemědělství ( objevily se ovšem i méně náročné obilniny, např. oves a vynalezeno bylo oradlo), místo velkých osad dlouhých domů jsou pro eneolit typické malé a často opevněné osady čtvercových domků ve vyšinných polohách a lidé si ochočili koně a poznali měď ! Společensky dochází ke změně matrilineárního systému na patriarchát. Na celém severním i jižním Plzeňsku (ovšem mimo vlastní Plzeňskou kotlinu) známe osady chamské kultury – osídlení tvoří oblouk od pozdějšího Úterý přes Manětín k Plasům - v okolí Nekmíře je doloženo osídlení na hradišti Vrtbo. Zajímavé je, že lidé chamské kultury měli určité styky s lidem kultury kulovitých amfor ( ta je původem z východního Německa a jižního Polska, k nám zasahuje do Polabí a sev. Moravu), ale ne se sousední středočeskou řivnáčskou kulturou - na chamských sídlištích totiž nalézáme střepy kulovitých amfor, ale nikdy střepy řivnáčské kultury! V mladém eneolitu ( 2800 – 2000 př.n.l. ) není doloženo osídlení ani kultury se šňůrovou, ani se zvoncovou keramikou ( vzácné i na vlastním Plzeňsku), snad tu dožívaly mimo hlavní trend vývoje osady chamské kultury.
V době bronzové opět neznáme osídlení. Ve starší době bronzové nejsou na severním Plzeňsku žádné stopy po osadách ani jiné doklady např. jinak hojné únětické kultury ( 2100 – 1800 př.n.l.), ve střední době ( 1850 – 1400) rovněž neznáme nic. Je to až překvapující, jinak je totiž po celém Plzeňsku velmi rozšířená kultura mohylová, zde jen na Všerubsku bylo objeveno řídké osídlení a pak neurčité stopy i na Manětínsku. Patrně jen protahovali pastevci, lovci či prospektoři hledající cín a výchozy měděných rud. Neznáme ale ani jinde častá mohylová pohřebiště ! Osídlení na Nekmířsku máme doloženo až v mladší době bronzové ( 1400 – 900 př.n.l.) v době milavečské kultury ( to je v podstatě západočeská varianta knovízské kultury – je typická mohylami se žárovými pohřby, má vyspělé zemědělství, lidé znali kolo a vůz a hojně užívali bronzu – mj. znali už i meče). V té době dochází k rozpadu tradiční rodové společnosti a objevují se silné sociální rozdíly - jde o tzv. stratifikaci společnosti. I proto jsou osady opevněné). Z této doby je osídlení z Lhotky u Nekmíře . Osada byla objevena západně od vsi, žárový hrob pak na poli východně od vsi, tam kde byla později zaniklá středověká osada Štěpánovice. V hrobě se nalezl bronzový nůž, břitva, zdobený bronzový „turban“, keramika, mohyla byla bohužel časem odorána. Dále se nalezla atypická keramika při sběrech v ZSO Štěpánovice.
V pozdní době bronzové ( 900 – 700, doba nynické kultury plochých žárových hrobů) a době halštatské ( raná doba železná, cca 750 – 400 př.n.l.) opět u nás nemáme nic, jen v širším okolí ( Všeruby, Manětínsko) je doložena halštatská mohylová kultura s žárovými pohřby. Na přelomu halštatu a laténu známe pohřebiště v Hrádku u Manětína a osídlení u Bučí, u nás opět nic.
V době laténské ( 400 – 50 př.n.l. - laténskou kulturu tvořili vlastní Keltové ) na severním Plzeňsku osídlení nebylo. Keltské osady a pohřebiště jsou totiž jen v okolí Plzně. Keltové měli již vyspělou civilizaci, žili v venkovských osadách i prvních městech, k disposici měli hojné železné nářadí i zbraně, znali sklo, mince, písmo, existovala šlechtta i kněží, pohřbívali na klasických hřbitovech s plochými kostrovými hroby atd. Stejně tak chybí doklady osídlení i z doby římského císařství ( od zlomu letopočtu do konce 4. století - u nás tehdy žili germánští Markomané, osídlení je doloženo jen na vlastním Plzeňsku ) a v době stěhování národů ( 380 až 550; z Čech postupně odchází germánští Svévové, místy tu žijí ještě Durynkové a Langobardi), rovněž v časněslovanském údobí ( tzv. pražský typ keramiky, od 6. do 7. století) osídlení neznáme – bylo jen v úrodných a teplých nížinách a kotlinách. Slované k nám přišli z východu ve 2 etapách – v první etapě časově patřící ještě do doby stěhování národů přicházejí z Polska a vytlačují Langobardy do Itálie a v druhé půlce 6. století sem proudí z Podunají sami tlačeni Avary).
V době slovanského osídlení, v tzv. době hradištní ( 8.- 12. století) kupodivu vlastní Nekmířsko nebylo osídleno, ale stopy osídlení známe z celého širokého okolí od Žluticka po Plzeňsko, od Stříbrska po dolní Mži / Berounku – byly tu osady i hradiště, ale jen velmi řídce! Soustřeďovaly se v údolí řek ( Mže, Střela, Berounka), vlastní pahorkatina osídlena ještě nebyla.
STŘEDOVĚK
V další fázi, tj. V raném středověku ( doznívající doba hradištní – do 11. století) bylo severní Plzeňsko - klimaticky i pedologicky nevhodná, zalesněná pahorkatina - téměř neosídleno Jen místy tu žili prospektoři (doložená je železářská osada u manětínského Hrádku). Nejstarší osada v okolí vůbec je patrně Pláně ( mezi Manětínem a Plasy, připomínána v pramenech již 1169) a Líté ( přip. 1175, obě jako majetek tehdy nedávno založeného kláštera v Plasích). Od poloviny 12. století sílí kolonizace dosud neobydleného území nesená zejména kláštery (Kladruby založené 1115 řádem benediktínů, Plasy 1144 cisterciáckým řádem, dále tu byly johanitská komenda v Manětíně 1169, klášter premonstrátů Teplá 1193/7, ženský klášter Chotěšov založen krátce po 1200 pro premonstrátky a cistercké proboštství v Toužimi před 1200 ) i šlechtou. Šlechta vznikla během 12. století z původních knížecích družiníků; od Statut Konráda Oty 1189 jim byla půda do té doby svěřovaná do dočasné správy přiznána jako dědičná. V severním a západním Plzeňsku tak vznikly rody Ratmíroviců / pozdějších Švamberků, Hroznatoviců / pozdějších pánů z Gutštejna, z Vrtby atd. a Hrabišiců / pozdějších pánů z Oseka, z Postupic), na jižním Plzeňsku obdobně např. Drslavici / poté páni z Litic a Potštejna, Švihovští z Rýzmberka, vzdáleně i Černínové z Chudenic aj. a na Podbrdsku Buzici / páni z Rožmitálu, z Valdeka aj. .
Oba kolonizační proudy spojuje postava blahoslaveného Hroznaty ( cca 1160 - 1217), pův. správce celého pohraničí a čelného družiníka a dvořana posledních českých knížat Bedřicha, Konráda Oty a Přemysla I. Otakara. Jako dispens ( trest) za neúčast na 3. křížové výpravě 1189 totiž zakládá kláštery Teplá a Chotěšov. Mimochodem jeho závěť je naší první listinou vydanou soukromou osobou a ne panovníkem či církví! Vlastnil ovšem i ohromné soukromé pozemkové majetky, které přešly na jeho synovce (připomínán je bratr Arnošt, který ovšem padl už 1185 – vlastní Hroznatův syn zemřel v mladém věku asi 1178) Jetřicha z Krašovic ( připomínán ovšem až 1232 – 1262 jako dvořan Václava I.). To byl počátek moci Hroznatoviců, kterým patřilo téměř celé severní Plzeňsko. V erbu měli na zlatém poli 3 parohy. Správně byla 3 černá paroží ( 2+1) na zlatém poli, ale často se kreslily jinak – černé paroží užívali např. páni z Gutštejna, modré paroží páni z Bělé, červené paroží páni z Vrtby. Připomíná to trochu rozrod původních Vítkovců - pánů z Růže, kdy jednotlivé větve užívaly různě barevnou růži.
1268-1284 je připomínán Sezima z Krašovic - asi prasynovec Hroznatův a královský truksas, tj. nejvyšší číšník Přemysla II. Otakara - jeho synové si krátce po 1300 rozdělili panství s hrady:
Sezima II. obdržel Vrtbo, Racek získal Bělou, Bušek podržel Krašov a Jetřich II. vlastnil původní sídlo rodu Krašovice. Vznikají tu nové hrady Vrtbo i (Dolní) Bělá – připomínány jsou 1316 a 1315. Dějiny jednotlivých panství jsou složité a mnohdy nepřehledné ( velmi oblíbené jméno Sezima se užívalo často a ve všech liniích a tak si mnohdy nejsme jisti, o koho se jedná), ale v 16. století připadlo opět téměř celé severní Plzeňsko k jednomu panství, totiž k Dolní Bělé. Nyní si přiblížíme historii regionu po jednotlivých osadách:
NEKMÍŘ ( 442 m/m, 49° 51´severní šířky, 13° 15´ východní délky, něm. Nekmir, Nekmirsch)
Sezima (II.) z Vrtby, zakladatel nové rodové linie, ke které připadly pozemky kde pak vznikla ves Nekmíř, je i zakladatelem hradu, jehož zbytky jsou dosud vidět severně od Nekmíře. V listinách byl připomínán ještě 1344 (daroval plat z Chotíkova plaskému klášteru). Na Vrtbě pak vládli jeho synové Pešek a Sezima III. ( drželi mj. Kyjov a Krašovice, tedy původní majetek další krašovické větve rodu – Kyjov prodal Pešek 1365 kladrubskému klášteru) a třetí syn Racek se osamostatnil a založil opodál jižně od Vrtby v údolí Nekmířského potoka ( na místě pozdějšího zámku) tvrz, kolem které vyrostla vesnice, dnešní Nekmíř. Racek je připomínán 1358 ( první písemná zmínka o Nekmíři), kdy od kláštra v Plasích najímá lom v Záluží na hoře Drstník ( dnešní Krkavec), pak v různých dalších listinách ( svědčil např. při sporu mezi Habartem ze Žilova a klášterem Plasy) a dokonce dostal přímo od papeže 1374 rozhřešení a právo mít přenosný oltář! Zemřel někdy kolem 1380 a panství se ujímá syn Jindřich z Nekmíře ( přikoupil ves Oploty). 1395 umírá jakýsi Sezima ( další syn Rackův a bratr Jindřichův?) a Nekmíř (nebo jeho část) připadl Sezimovi ze Štěpánovic (příbuzný z vrtbovské větve rodu), který se počátkem 15. století píše z Nekmíře. Ve stejné době jsou ovšem v Nekmíři připomínání také bratří Petr a Hynek z Nekmíře (patrně synové Jindřichovi). To, že v poměrně malé vsi byly dva majitelé šlechtického původu nebylo ve středověku nic neobvyklého, navíc jestliže se jednalo o příbuzné. Oba bratři měli dluhy, museli zastavovat věci plzeňským židům a dokonce 1414 prodali většinu Nekmíře komorníkovi krále Václava Janovi ze Slavic. V Nekmíři jim ovšem nějaký díl zůstal, neboť jsou připomínáni i dále. Hynek padl r. 1419 v bitvě u Nekmíře po boku Bohuslava ze Švamberka proti plzeňským husitům pod Janem Žižkou z Trocnova ( první větší polní bitva, která skončila vítězstvím husitů)
EXKURS 1 – Bitva u Nekmíře
Po vypuknutí Husitské revoluce 1419 se po celé zemi rozšířilo nejen sociálně motivované násilí, ale i náboženské blouznění, ovlivněné očekávaným příchodem Krista Spasitele. Z chiliastických kázání bylo známo několik měst, kde pravověrní naleznou spasení a záchranu – Louny, Slaný, Žatec, Klatovy, Písek a „město Slunce“ Plzeň. Když proto oddíly radikálního husitského křídla po uzavření pražského příměří s královskými ( mělo trvat 22 týdnů !) dne 13. listopadu 1419 na protest opustily Prahu, většina z nich zamířila do Plzně.
Plzeň se tak stala téměř na půl roku základnou radikálního husitství. Mnoho set bojovníků ( i s ženami a dětmi jistě hodně přes tisíc) samozřejmě zkomplikovalo materiální situaci města a v zimě by hrozil hlad, byť z města utekli nejbohatší měšťané, tvrdí katolíci a klér. Proto bylo jedním z prvních úkolů husitů zásobit město na zimu potravinami a pící. Už v listopadu proto pícující oddíly husitů projížděly celým Plzeňskem, cestou likvidovaly odpor venkovské drobné šlechty a bořily tvrze i kostely. Jedna z těchto výprav na počátku prosince 1419 namířila do okolí Bělé a Nekmíře, kde sídlil rozhodný nepřítel husitů Hynek z Nekmíře. V čele výpravy byl Jan Žižka z Trocnova, měl asi 300 pěších a 7 vozů, kde vezl „hady“ na boření zdí – tj. děla s dlouhou hlavní. V té době už na Plzeňsku operoval také Bohuslav ze Švamberka (v předchozí době stál v čele královského vojska a dobyl „Horu Olivetskou“, totiž Zelenou horu nad troskami nepomuckého kláštera, kam se po odchodu z Prahy uchýlil oddíl jiných radikálních husitů hejtmana Mikuláše z Husi). Bohuslav překvapil husity asi 2. prosince ( nebo 12. 12. ?) na návrší směrem k Všerubům ( dodnes se tu říká „Na smrtelnici“). Měl asi 2000 jízdních i pěších a přesila byla zjevná. Žižka ovšem umně využil svých vozů jako hradby ( je to první zmínka o užití vozové hradby u nás, jistě se ale jednalo o improvizaci a nešlo ještě o klasické těžké bojové vozy), útok královských střelbou odrazil a rozvrátil. Královští s velkými ztrátami ve zmatku ustoupili, mj. tu padl i Hynek z Nekmíře. Žižkův oddíl ovládl bojiště a ještě tu noc vypáli řadu vsí a pobořil prý 3 další tvrze ( kromě Nekmíře snad i blízké Štěpánovice a Tlucnou)! S velkými zásobami se poté slavně vrátil do Plzně. A začal tvrdý výcvik v ovládání bojových vozů !
Královských ovšem přibývalo, kruh kolem Plzně se uzavíral, zásobování bylo stále těžší a naopak husitům ubývaly síly. Proti radikálům se ozývaly nespokojené hlasy uvnitř města, napětí sílilo, počátkem března byl z Plzně odeslán oddíl Chvala Řepického z Machovic na pomoc jihočeským husitům do nově založeného Tábora a tak vůdci plzeňských husitů Břeněk Švihovský z Rýzmberka a Jan Žižka z Trocnova uzavřeli za přispění pražských zprostředkovatelů příměří s velitelem královského vojska podkomořím Václavem z Dubé. 23. března nechali na tvrzi ve Štěnovicích malou posádku a pak zbývající husité ( 400 pěších, 9 jízdních ozbrojenců a 12 bojových vozů, ženy a děti nepočítaje) odtáhli do jižních Čech, do vytouženého Tábora. Cestou je čekala Sudoměř.
Mladší Petr Brada z Nekmíře žil mnohem déle ( zemřel až kolem 1450 !), a dokonce připojil 1420 k své části Nekmíře vypálené Štěpánovice, ale většinou žil již ve (Spáleném) Poříčí, které vyženil 1430 s Markétou ze Skuhrova. Jan ze Slavic nedržel druhý díl Nekmíře dlouho - již 1420 prodal celé panství ( to již včetně pustých Štěpánovic) Pavlu Ebrzvínovi z Hradiště, který držel Nekmíř se svým bratrem Petrem po celou dobu husitské revoluce. Ebrzvínové byli původně plzeňská katolická patricijská rodina povýšená králem do šlechtického stavu. Petr zapsal svůj díl své manželce Elišce z Kolovrat a dětem. Petr zemřel 1434, Pavel až 1448 a potomci jak Petra tak Pavla Nekmíř 1452 prodali. Poté držel Nekmíř od 1452 Litold ( Lejtold) z Ebrnic. Připomíná se ještě 1476. Mimochodem, ve stejné době – roku 1484 – prodává Sezima z Vrtby hrad Vrtbu Habartům ze Strochovic a rod pánů z Vrtby odchází z kraje, aby se vrátil až za 220 let.
Exkurz 2: páni z Vrtby nezanikli odchodem z Vrtba na konci 15. století ( 1484) – rod se přestěhoval do jiných oblastí, dokonce se už během 15. století velmi rozrostl a těžko lze vysledovat jednotlivé linie – opět vinou v rodě oblíbeného jména Sezima nebo Hroznata často nevíme, o koho konkrétně se jedná! Vrtbové v 15. stol. např. drželi Prostiboř, Dolany nebo majetky na Podbrdsku – např. Hořovice či hrad Valdek – i na Litoměřicku - tvrz Podviní, v 16. stol. získali Vrchotovy Janovice u Benešova ( kde vybudovali hlavní sídlo rodu v podobě honosného renesančního zámku), Mokrosuky, Jindřichovice u Klatov a jiné statky i ve středních Čechách. Rozdělili se na 2 hlavní linie - Jindřichovická větev vymřela 1724, ale důležitější byla linie vrchotojanovická. Z této větve konvertoval 1621 Jan Sezima ( 1578 - 1648) ke katolíkům, byl povýšen 1624 na hraběte a získal velké majetky – Kosovu Horu, Nusle u Prahy, Otice a mj. 1646 i Křimice u Plzně. Byl nejvyšším sudím a nejvyšším komořím a generálním komisařem. Sezimův syn František Jan hrabě z Vrtby zemřel koncem 17. století, ale 1705 jeho syn František Václav získal sňatkem panství Nekmíř – viz dále - a tak se zase Vrtbové vrátili do rodného kraje.
Litold měl 3 syny – Jiřího, Hanuše a Viléma – a panství Nekmíř zdědil Jiří z Ebrnic, nejprve polovinu, poté celý díl. Připomíná se v různých listinách 1510 – 1524. S manželkou Eliškou ze Smiřic měl jedinou dceru Annu, která se někdy před r. 1526 provdala za Šebastiána Markvarta z Hrádku. Zastavme se u Šebastiána Markvarta z Hrádku – tento bohatý šlechtic s majetky na Stříbrsku, Domažlicku i Klatovsku, původem z Hrádku u Trpíst ( u Stříbra) a mj. karlštejnský purkrabí a relátor ( mluvčí) za rytířský stav na zemských sněmech, se sem na severní Plzeňsko přiženil právě s Annou Ebrnickou z Nekmíře. Byl to výborný hospodář, postupně k nekmířskému panství přikoupil jak Vrtbo ( 1538 od Jana z Rabštejna), tak 1555 ( Dolní) Bělou. V 16. století byli majitely panství Bělá, kde byl důležitý hrad – Bělá byla původně ve 14. a 15. století také majetkem Hroznatoviců - páni z Roupova. Po smrti Petra z Roupova jeho dědicové prodali 1555 panství právě svému sousedovi z Nekmíře, tj. Šebestiánovi Markvartovi z Hrádku a vzniklo tak velké dominium téměř na celém severním Plzeňsku. Kromě Bělska, Nekmířska a Vrtby totiž patřily k dominiu i Rozvadov, Úněšov, Klenovice a řada dalších vsí, dokonce i na Domažlicku. Šebastián se vzorně staral o lesy, rybníky, dvory – správcem celého panství byl Jan Košák z Mořiny, který tu plnil vlastně stejnou roli jako známější Jakub Krčín z Jelčan pro Rožmberky v jižních Čechách. Od tohoto data, tj. 1555 je historie Nekmíře stejná jako historie Bělé , tedy střídání různých pánů, po Markvartech z Hrádku to byli Vřesovci z Vřesovic a ostatní– viz dále. Nekmířsko-bělské zboží byl největším rytířským statkem v Plzeňském kraji. Šebastián nechal mj. krátce po sňatku přestavět tvrz v renesančním stylu.
Šebestián zemřel 1562, po něm si jeho skutečně velké panství rozdělilo 5 synů – hlavou rodu byl Kryštof ( patrmě nejstarší bratr, měl celou polovic panství, velmi vzdělaný renesanční rytíř), proslavil se Jiří ( padl proti Turkům v Uhrách 1569, po něm zdědil jeho díl bratr Jan), nejvlivnějším byl Jan, rovněž voják, relátor za rytířský stav na sněmech a vojenský komisař plzeňského kraje, + 1590; obdržel Nekmíř 1566 po smrti Linharta) a – po smrti dalších bratří Linharta ( ten právě dostal původně Nekmíř s Úněšovem, Mosticemi, Lhotkou, Hubenovem, Klenovicemi a pustými Štěpánovicemi) a Viléma právě Kryštof opět sjednotil po roce 1590 celé Bělsko a Nekmířsko. Kryštof byl členem různých císařských komisí, k panství přikoupil Všeruby a Kokořov a pečoval (dochované úpravy) i o nekmířskou tvrz. Jeho syn Diviš ( Dionýz) Markvart z Hrádku (vládl 1595 – 1622) byl za vlády krále Matyáše krajským hejtmanem i berníkem – tj ředitelem finanční správy kraje), byl ovšem i stoupencem strany podobojí a později i krále Fridricha Falckého Diviš byl přítelem Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic – ten tu mj. meškal 1599 po návratu z Orientu a právě v té době navštěvuje Diviše Markvarta z Hrádku na jeho hradě v Bělé sám král a císař Rudolf II. , který v té době pobýval v Plzni! Diviš byl bohužel 1622 odsouzen pro stavovskou revoltu k ztrátě 2/3 majetku a Bělsko a Nekmířsko kupuje levně císařský komisař a nejvyšší mincmistr Vilém Vřesovec z Vřesovic. Mimochodem 34 vsí ( což bylo 550 statků, z toho na Bělsku a Nekmířsku celých 465), městečko Všeruby, 41 mlýnů a 9 samostatných dvorů v původní hodnotě 441 000 kop míšeňských ( tj. zhruba stejně tolik tolarů) bylo úředně „odhadnuto“ jen na 180 856 k.m. a prodány v “dlouhé“ , tj. inflační měně za 120 000 zlatých, tj. za 1/5 skutečné ceny a vzhledem k inflaci jen za 1/24 ! Tedy loupež. Během Třicetileté války bylo ovšem zboží velmi poničeno ( fungovaly jen 2/3 statků, ostatní byly pusté). Samotná nekmířská tvrz byla za války ( asi již 1620) zcela spálena až na holé zdi. Diviš zemřel v emigraci 1625.
Zajímavostí byla existence regentů – šlechtických správců panství za Markvarticů a Vřesovců ( to byl jinak zvyk jen na skutečně velkých panstvích jako např. u Rožmberků či Pernštejnů) - Markvartové z Hrádku měli regenty – nejprve Jan Košák z Mořiny ( viz výše) a poté Václav Skutečský ze Skutče za Diviše. Potom za Vřesovců to byl Jiří Varlejch z Bubna ( za Viléma z Vřesovic) a Heinrich Miller von Brunnen ( za Jana Vikharta z Vřesovic). Za synů Jana Vikharta už správci bělského panství nebyli šlechtického rodu a neměli ani postavení regenta.
Vilém z Vřesovic zaváděl násilnou katolizaci, díky svým politickým stykům přikoupil levně ještě Bděněves a Krašov. Po jeho smrti panuje syn Jan Vykart ( někdy psán i jako Vikhart) Vřesovec z Vřesovic ( 1640-59), za jeho nezletilosti spravuje panství matka Anna Ludmila roz. ze Salmu. Vykart hospodařil ale špatně, rozprodával proto majetek ( vrátil i dřívější plaské vesnice zpět klášteru) a z moci úřední mu byl oddělen pro dluhy 1651 Nekmíř s příslušenstvím ( připadl Jiřímu Ludvíku hraběti ze Sinzendorfu, největšímu věřiteli). Ten zboží ovšem obratem prodal císařskému polnímu maršálkovi Janu Zikmundovi hraběti z Götzu, majiteli panství Bor u Tachova.
Rozsah panství Nekmíř v r. 1655 byl tento:
Nekmíř a příslušné osady (Kokořov, Lhotka, Nekmíř, Příšov, Tatiná, Třemošná, Záluží, Žilov). Celkem tu hospodařilo 70 hospodářů, z toho 54 osedlých, tj. velkých sedláků ( a dalších 17 pustých či pohořalých), 3 chalupníků ( a 1 pustí), 13 zahradníků, tj. bezzemků, kteří měli jen “zahrádku“ ( a žádný pohořalý), dále 3 ovčáčtí mistři (bačové) s 6 ovčáckými pacholky a žádný Žid. Obdělávali za pomoci 90 potahů přes 2586 korců polí ( cca 814 ha) a další louky a zahrady.
Severně, východně i západně od panství Nekmíř bylo dominium Bělá pánů z Vřesovic. Na jihozápadě se dotýkalo Nekmířska malé svobodné panství Čemíny ( vdova Eva Kateřina Harantová z Polžic), na jihu panství kláštera Kladruby vesnicemi Kůští a Dolní Vlkýš, jihovýchodně byla enkláva bělského panství, totiž vsi Ledce a Nevřeň – polovinu Nevřeně ale držel ještě Matyáš Gotfríd ze Žebnice. Konečně na východě se Nekmířska dotýkalo kaceřovské panství kláštera Teplá vesnicí Horní Bříza .
Během Třicetileté války bylo Nekmířsko zle poničeno ( včetně vlastní tvrze v Nekmíři), ať na počátku během „české“ války, tak později zejména nájezdy Švédů pod generálem Banerem 1639 a sami císařští 1644 vypálili na severním Plzeňsku řadu vsí a mnoho dvorů, mlýnů a ovčínů, takže ještě Vikhart Vřesovec požádal o prominutí platů a daní – sama vizitační komise Kryštofa Chlumčanského z Přestavlk 1645 uznala panství za zničené, vsi liduprázdné a dvory spálené. Život se po válce pomalu obnovoval, ale ještě berní rula 1655 – 6 let po válce – popisuje kraj jako polopustý.
V Nekmíři tehdy žili:
1/ osedlí ( sedláci) – měli pole o rozloze 1/4 lánu až 2 lány; lán měl nejméně 32 ( spíše víc – obvykle 48 a někdy až 60) jiter á 0, 285 ha dle kraje, v horách měl menší výměru než v nížinách! Nejmenší osedlý měl tedy polnosti o rozloze cca 2, 5 ha, největší často až 40 ha.
Jiřík Šlauf 45 jiter/ jen 29 osetých, 3 koňské potahy, 8 krav, 13 ovcí, 9 vepřů
Jiřík Valah 30 / 18 jiter, 1 potah, 1 kráva, žádná ovce, 2 vepři
Šimon Vítr 30 / 18 jiter, 1 potah, 7 krav, 13 ovcí, 9 vepřů
Jan Kauberle 30 / 16 jiter, 2 potahy, 14 krav, 8 ovcí, 4 vepři
Jan Škaule 30 / 17 jiter, 1 potah, 3 krávy, žádná ovce, 8 vepřů
Ve vsi byly ještě pohořalé, tj. pusté statky sedláků Jiříka Nováka, Jana Kopáčka a Viktorína Legáta - ti neobdělávali nic a neměli ani dobytek, patrně jen přežívali díky soucitu sousedů, jen Legát osel několik korců.
2/ Chalupníci – pole max. o rozloze 1/4 lánu, tj. cca do 2 hektarů, obvykle bez potahů nebo s potahem kravským či volským, málo dobytka
v Nekmíři nebyl zapsán žádný
3/ Zahradníci – jen zahrada bez polí ( obvykle to byli obecní pastýř, zvoník, ponocný, poklasný aj.)
Matej Tkadlec žádná pole žádný potah 2 krávy 1 vepř
Markéta Jonášková žádná pole žádný potah 2 krávy 4 vepři
V Nekmíři vsi bylo 225 korců, z toho jen 108 osetých, 8 potahů, 37 krav, 34 ovcí a 37 vepřů. Hospodařilo tu 7 hospodářů a 3 pohořalí.
( Celkem na nekmířském panství 2586 korců - ale osetých jen 702 - a 90 potahů.
- - - - - - -
Manželkou Jana Zikmunda z Götzu byla česká šlechtična Marie Isabela roz.Trčková z Lípy – to byla velmi energická a prozíravá osoba se smyslem pro podnikání. Po smrti manžela 1662 se ujala správy jménem dětí, přikoupila v letech 1663 - 68 bělské vsi Nevřeň a Ledce, 1670 – 71 znovu ( již v raněbarokním slohu) vystavěla nekmířský zámek ( byl sídlem kanceláře pro celé panství), zřídila na panství urbář ( soupis majetků, robotních a finančních povinností) a zaváděla progresivní metody v hospodaření. Velkého selského povstání v západních Čechách 1680 se však sedláci na nekmířském panství neúčastnili, pouze psali různé petice a supliky. 1681 se panství ujímá syn Jan Zikmund Bedřich z Götzu a postoupil je poté dceři, která se 1705 provdala za Františka Václava hraběte z Vrtby ( 1671 - 1750) – příslušníku rodu, který tu měl své kořeny a vrátil se do kraje po 220 letech.
František Václav zemřel 1750 ( kolem 1738 byla postavena u cesty do Tatiné barokní socha sv. Jana Nepomuckého) a panství se ujal syn Jan Josef ml. z Vrtby ( 1713 – 1782). Tehdy proběhla generální přestavba zámku v pozdně barokním stylu včetně přístavby jihozápadního křídla a byl založen pivovar.
V tereziánském katastru 1757 je v Nekmíři zmiňováno již 21 hospodářů ( tj. dvojnásobek oproti berní rule), z toho byli tři s polnostmi nad 60 jiter, čtyři hospodáři měli 15 - 60 jiter, nebyl tu stále žádný chalupník ale již čtrnáct „zahradníků“ - mělo polnosti pod 5 jiter. Poddanské půdy bylo celkem 470 jiter polí a 90 jiter luk, pastvin a úhoru ( obecní pozemek) a 22 jiter lesíků. Pro zajímavost: robotou byli samozřejmě místní povinnováni a to 6 robotníků s koňským potahem po 3 celé dny v týdnu, 2 robotníci s volským potahem po 2 dny v týdnu a 6 robotníků pěšky bez potahů vždy 1 den týdně. Trh s obilím byl kupodivu až v Manětíně (tedy mimo panství!), dále je připomínán 1 kovář, 1 tkadlec, 1 hospodský, 1 ovčáský mistr a 1 židovská rodina obchodující s různými věcmi. Zajímavostí je tehdejší pěstování chmele v celém okolí připomínané právě v tereziánském katastru 1756, jakož i chov ryb. Panské půdy k dvoru příslušející bylo 303 jiter polí, 58 jiter pastvin a lad, 84 jiter luk. Panský pivovar založený těsně před vizitací měl výstav 501 a ⅔ sudu piva ročně ( tj. cca 1200 hl), u dvora byla i panská lihopalna ( v nájmu), ovčín, flusárna ( výroba potaše), chmelnice a 3 rybníky. Kvůli přesnosti – na celém nekkmířském panství bylo 126 hospodářů ( z toho 86 sedláků), obdělávali 5895 jiter polí, 544 jiter luk, měli 460 jiuter pastvina úhoru a 351 jiter lesíků - vše poddanské půdy. Dominikální, tj. panské půdy k panským dvorům bylo 1648 jiter polí, 349 jiter luk, 264 jiter pastvin či lad a 266 jiter lesů a také 14 rybníků. Roční výnos z dominikálu byl 5571 zlatých (plus daně a berně poddaných).
Jan Josef zemřel bezdětek a panství odkázal synovci Františku Josefovi z Vrtby ( 1759 – 1830) z křimické větve. Ten tak soustředil ve svých rukou velký majetek – kromě Nekmíře ještě panství Křimice, Žinkovy a také Konopiště. Byl císařským tajným radou, komořím a nejvyšším pokladníkem království Českého. Byl i skvělým ekonomem, panství prosperovala, v majetku měl rozsáhlé umělecké sbírky a v Praze dva paláce. Bohužel neměl děti ( neoženil se) a jím rod pánů z Vrtby vymřel.
Odkázal proto všechna panství za prokázané dobrodiní Janu Nepomukovi Karlovi knížeti z Lobkowicz ( je to hezká historka: stařičký hrabě z Vrtby kdysi omdlel na ulici v Praze, náhodou šel kolem mladý princ z Lobkovic, který se starého pána ujal a odvezl domů. Pánové si vyměnili vizitky a princ na vše po čase zapomněl. Za nějakou dobu pak zdědil majetek za několik milionů zlatých). Jan Nepomuk Karel ( 1799 - 1878) měl jako mladší syn původně pouze malý lobkovický statek Želeč, tímto dědictvím se stal naopak nejbohatším Lobkovicem a zakladatelem křimické větve. Za něj proběhla také klasicistní přestavba nekmířského zámku.
Počátkem 19. století ( 1838) bylo v Nekmíři již 39 domů a 311 obyvatel, v obci byl zámek, dvůr, pivovar, lihovar, ovčín, flusárna, bažantnice, u vsi i panská hájovna a velká panská čtyřpatrová sýpka. Fara byla i nadále ve Všerubech a pro exploatované ložisko kamenného uhlí JZ od Nekmíře příslušel horní úřad ve Stříbře. Pro zajímavost na celém panství bylo 3354 jiter poddanské a 911 jiter panské půdy, 374 a 128 jiter luk, 28 a 13 jiter zahrad a 1399 a 1243 jiter lesů. Ze zvířat 225 koní u poddaných a 25 u panských dvorů, 796 + 144 krav, 2578 a 1146 ovcí a koz. Po roce 1848 - po zrušení patrimonilální správy a roboty – byla zřízena obecní samospráva a všechny vesnice bývalého panství se spravovaly již samy, zámek s příslušnými lesy, polnostmi a rybníky ovšem zůstal v majetku Lobkoviců dál!
Pozn. Reluice za 1 den dřívější roboty se platila 7 krejcarů, za nově vzniklý statek z rozděleného vrchnostenského dvora 3 – 6 zlatých a průměrně 21 krejcarů za každý přidělený korec; na jeden nový statek vč. polností to tak byla přibližně hodnota jedné či dvou krav, což bylo v silách nových sedláků zaplatit. Peníze připadly samozřejmě bývalé vrchnosti – tedy Lobkovicům.
Statek Nekmíř obdržela věnem dcera Johana( 1840 – 1872), která se provdala 1861 za Karla Bedřicha Josefa hraběte ze Schönbornu, mj. majitele sousedních Malesic.
Karel Bedřich byl vojákem z povolání, po smrti manželky na Nekmíři nesídlel, panství zanedbával a při zadlužení se statku rád zbavil. V té době statek obnášel zámek s dvorem, pivovarem a lihovarem v Nekmíři, cihelnu a dvůr v Kokořově, lovecký „zámeček“ Lipovka a dvory v Příšově a Třemošné. 1895 ho prodává JUDr. Stanislavu Wopršálkovi a jeho švagru Janu Kesslerovi. Rodina Wopršálkova pak hospodařila na Nekmíři sama až do roku 1948, kdy byl statek konfiskován ( „znárodněn“) komunistickým režimem. Za jejich vlastnictví statek prosperoval, dochází k modernizaci, dobré jméno měl i zámecký pivovar ( před 1. sv. válkou měl výstav 9 000 hl ročně).
Co se týče příslušnosti obce Nekmíře k nově zavedeným k politickým okresům, nejprve to byl (na rozdíl od sousední Bělé a Vrtby, které patřily nejdříve k Manětínu a pak k Kralovicům) od 1850 okres Plzeň, 1951 – 1960 okres Plzeň - venkov a od 1961 okr. Plzeň - sever; dnes správní obvod Nýřany. Vždy to bylo území Plzeňského kraje – od 13. století až do zrušení krajů 1862 ( rsp.v letech 1961 – 1991 území Západočeského kraje). Církevně pak patřilo Nekmířsko k děkanátu i arcijáhenství plzeňskému a tak i k pražskému arcibiskupství, teprve od 1993 k biskupství plzeňskému. Fara byla ve Všerubech. Pošta byla vždy ve Všerubech a horní úřad (uhelné doly už od poč. 19. století) ve Stříbře.
V roce 1850 tu bylo již 360 obyvatel a asi 44 domů, 1870 už 405 obyvatel a 48 domů. Zhruba v té době byla vystavěna na návsi historizující kaple, další kaple byla postavena 1884 v Lipovci na místě tragedie, kdy na honu zemřela nešťastnou náhodou Terezie hraběnka Kerssenbrocková, rozená Lažanská. V roce 1868 byla založena v Nekmíři škola (do té doby se chodilo do Všerub – v osmdesátých letech byla škola bohužel zrušena). V roce 1890 žilo v obci 500 obyvatel a 65 domů. V roce 1910 tu bylo 66 domů a 461 obyvatel. Na začátku století panoval v Nekmíři čilý společenský život – 1907 byl založen odbor Národní jednoty pošumavské, 1913 Sbor dobrovolných hasičů – snaha o založení tělovýchovné organizace zatím nebyla úspěšná, zato se přestavěla a rozšířila škola.
První světová válka se smutně zapsala do dějin obce. Hned 1914 narukovalo 29 občanů ( dalších 9 během války). Devět vojáků padlo, 14 skončilo v zajetí ( z nich poté sloužilo 10 v ruských a 2 v italských legiích). Během války bylo také v okolí Nekmíře otevřeno několik šachet na černé uhlí, těžba se však nevyplácela, doly byly podmáčené a vskutku došlo v jedné šachtě k závalu, kdy zahynuli 3 horníci ( po válce byly doly pro nerentabilitu uzavřeny). Po První světové válce vzrostl počet domů na 90 a počet obyvatel na 545, národnostně byl Nekmíř český ( jen 2 Němci) a nábožensky většinou katolický ( 72, 5 %) - asi čtvrtina obyvatel byla bez vyznání a jen několik se hlásilo k českobratrské evangelické nebo k židovské církvi. 1921 byla konečně založena Dělnická tělovýchovná jednota a také ( 1920) místní odbor anarchistické Volné myšlenky. Také tu byla zřízena četnická stanice ( opět zrušena 1928). Z hospodářských subjektů v obci působil pivovar a lihovar JUDr. Wopršálka, hrnčířství , kovář, kolář, 3 obuvníci, řezník a 2 obchody se smíšeným zbožím. 1926 – 31 byla postavena silnice do Horní Břízy na vlak, 1928 památník národního osvobození a 1929 došlo k autobusobvému spojení s Plzní. 1935 došlo k úplné elektrifikaci obce.
Rovněž Druhá světová válka se smutně zapsala. Zatčeno bylo několik občanů, 1940 se musela odevzdat obecní kronika, pivovar přestal kvůli nedostatku surovin vařit, na krátko se z důvodů nedotatku paliva opět otevřely staré kamenouhelné šachty (zavřené znovu 1944), 1941 byl zatčen i starosta Jaroslav Šmíd ( vrátil se až 1945 z koncentračních táborů) a další dva zemřeli ve vězení, 1942 museli občané odevzdat lyže a byl zkonfiskován zvon z kapličky. Během prosince 1944 bylo na obec shozeno z amerických bombardérů postupně 5 pětisetliberních pum ( při odlehčování letadel během bojů nad Plzní). V únoru a březnu 1945 procházeli obcí němečtí uprchlíci z Východu a po válce došlo k odsunu německých obyvatel z celého okolí. V květnu 1945 sem přišel americký průzkum, Nekmíř ovšem zůstal během 1945 v ruské okupační zóně za demarkační linií.
Po válce byl do obce zaveden 1946 telefon ( nouzová hovorna byla zřízena již 1941). Bývalý pivovar definitivně zanikl 1949. V té době byl zestátněn Wopršálkům statek i se zámkem. 1950 bylo v obci již 110 domů, ale už jen 463 lidí a poté nastává pomalý pokles. 1951 byl sice postaven nový MNV a obecní prádelna, novým střediskem se stal kulturní dům s restaurací, ale obecně nastala doba stagnace. Zámek se stal sídlem Jednotného zemědělského družstva, nebyl ovšem udržován ani opravován a postupně došlo k devastaci. V roce 1951 také došlo k smutné události na hájovně Lipovka, kde masový vrah H. Pilčík ( nabízel pomoc při ilegálním přechodu hranic, ve skutečnosti své klienty olupoval a zabíjel – po zatčení ve vězení spáchal sebevraždu) při zahlazování stop své činnosti způsobil požár hájovny. Střediskem obecního života se měl stát nový kulturní dům, který se vystavěl v letech 1958 – 64. V roce 1970 bylo v obci už jen 95 domů a 386 lidí a v současnosti je tu XY č.p. a 436 obyvatel. Ještě během roku 1982 je zaznamenána dílčí oprava zámku, ale nebyla dokončena. V obci působili mj. kromě TJ i organizace svazu žen, důchodci a KSČ.
Po změně politických poměrů na konci 20. století došlo v devadesátých letech k restitučnímu řízení a statek se vrátil původním majitelům – ing. Vladimíru a JUDR. Vladimírovi Wopršálkovým a Bohdanu Pantoflíčkovi. Ti dodnes využívají pouze zemědělský a lesní majetek a zdevastovaný zámek prodali 1992 firmě Spectro Plzeň (ing. arch. H. Gloser), která ovšem zámek nevyužívá (záměr využít zámek jako sanatorium či penzion nevyšel) a devastace pokračuje ( mj. i „divokým“ hraním paintbalu). V současnosti je v Nekmíři celá řada živností ( namátkou Lesní společnost Peterman, lešenářství RIO, opravy vozidel Popp a opravy vozidel Pašek, zemní práce Žemnlička, stavební a projekční firma Duchek, obchody se smíšeným zbožím U Koudelů a Duchková, autolaky Urbánek, autodoprava Valter, karosářství Hyrát, řeznictví Želinský, kovovýroba Skala, rsp. Tyc a mnoho dalších). Daří se plynofikace obce i další úpravy. Působí tu Sbor dobrovolných hasičů, tělovýchovná jednota, motokrosové sdružení, myslivecké sdružení, Červený kříž, sportovní střelecký klub, ZO Českého svazu včelařů a aktivisté velkých politických stran. V posledních komunálních volbách ovšem kandidovali pouze nezávislí kandidáti a o mandáty se podělili zástupci TJ (37 % hlasů), SDH ( 31 %) a důchodci ( 10%) - pouze nezávislí přitom kandidovali ve všech dosavadních obecních volbách. Aktuální novinkou je schválení obecního znaku a praporu Poslaneckou sněmovnou 1. 4. 2008, kde je na modrém poli trojí zlaté paroží (připomínka původních majitelů – pánů z Nekmíře a hrabat z Vrtby), zkřížené stříbrné meče ( rsp. na praporu ondřejský kříž - připomínka bitvy z r. 1419) a stříbrný liliový trojhran – symbol sv. Anežky, patronky nekmířské kaple.
LHOTKA ( 489 m /m, něm. též Lhotka)
byla vždy součástí nekmířského panství a s ním sdílela i tu „širší“ historii , ale její vlastní dějiny se dají jen těžko vystopovat. Připomínána je od 1366 a dále jen v souvislostech s Nekmíří. V berní rule 1655 je zapsáno 10 hospodářů :
1/ osedlí ( sedláci) – měli pole o rozloze 1/4 lánu až 2 lány; lán měl nejméně 32 ( spíše víc – obvykle 48 a někdy až 60) jiter á 0, 285 ha dle kraje, v horách měl menší výměru než v nížinách! Nejmenší osedlý měl tedy polnosti o rozloze cca 2, 5 ha, největší často až 40 ha.
Václav Dobrej 36 jiter/ jen 19 osetých, 5 koňských potahů, 8 krav, 6 vepřů
Václav Šaha 36 / 5 jiter, 1 potah, 3 krávy, žádná ovce, 5 vepřů
Matěj Mach 36 / 10 jiter, 1 potah, 2 krávy, žádná ovce, 5 vepřů
Jiřík Dobrý 36 / 11 jiter, 1 potah, 2 krávy, žádná ovce, 5 vepřů
Ondřej Hruška 39 / 17 jiter, 4 potahy, 9 krav, 7 ovcí, 4 vepři
Poslední čtyři byli nově osedlí, tj. přistěhovalí.
Ve vsi byly ještě pohořalé, tj. pusté statky sedláků Benešovsakého, Divišovského, Vítovského a Hansovského - ti neobdělávali nic a neměli ani dobytek, patrně jen přežívali díky soucitu sousedů.
2/ Chalupníci – pole max. o rozloze 1/4 lánu, tj. cca do 2 hektarů, obvykle bez potahů nebo s potahem kravským či volským, málo dobytka
Tomáš Kejssling 7 / málo ? jiter, 1 potah, 2 krávy, 15 ovcí, 4 vepři
3/ Zahradníci – jen zahrada bez polí ( obvykle to byli obecní pastýř, zvoník, ponocný, poklasný aj.) Ve Lhotce žádný
Celkem bylo ve Lhotce 298 jiter ( tj. víc než v Nekmíři), ale jen 62 osetých, 13 koňských potahů, 26 krav, 22 ovcí a 29 vepřů.
V tereziánském katastru bylo k roku 1757 ve Lhotce připomínáno 6 hospodářů – všichni sedláci ( 1 do 30 jiter, 5 do 60 jiter půdy) a žádný chalupník či domkář. Dohromady obdělávali 281 jiter polí, 36 jiter pastvin a úhoru, 22 jiter luk, měli 2 rybníky a malou chmelnici. Robotou byli povinni 4 robotníci s koňským potahem po 3 dny v týdnu a 3 pěší ( u sedláků !) robotníci po 2 dny v týdnu.
v Sommerově přehledu Čech 1838 se připomíná jen 92 obyvatel a 14 domů.
Po roce 1848 po zavedení obecního zřízení se obec osamostatnila ( jako součást okresu Plzeň, rsp. Plzeň – venkov), ale od 1961 se stala opět součástí obce Nekmíř. Pro zajímavost, v roce 1850 tu žilo jen 95 lidí, 1870 v 17 domcích stále jen 103 obyvatel. Nejvíce obyvatel měla Lhotka těsně před 1. sv. Válkou – 140 obyvatel a stále 17 domů. Mezi válkami ( 1930) pak 16 domů a cca 106 lidí, po válce pak už jen 68 obyvatel, ale 20 domů a 1970 tu žilo 78 obyvatel a 22 domů. V současnosti obývá Lhotku jen 68 lidí ( stav r. 2006).
PŘEHLED ZÁKLADNÍ LITERATURY:
BĚLOHLÁVEK, B. a kol. : Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku IV. Západní Čechy. Praha 1985, s. 228 - 229
BURDOVÁ, P. – ČÁŇOVÁ, E. – LIŠKOVÁ, M. : Tereziánský katastr český. Svazek 2 Rustikál. Praha 1966, str. 194. Svazek 3 Dominikál. Praha 1970, str. 338
DOSKOČIL, K. : Berní rula 2. Popis Čech r. 1654. Souhrnný index obcí, osad a samot k berní rule. Praha 1953, s. 118
DOSKOČILOVÁ, M. : Berní rula 24. Kraj Plzeňský II. Praha 2002, s. 449 – 450 aj.
NOVOBILSKÝ, M. – RICHTEROVÁ J. : Hrad Bělá. Zapomenuté hrady, tvrze a místa 8. Plzeň 1996, passim.
PALACKÝ, Fr. : Popis království Českého, Praha 1848, s. 406 aj.
PROFOUS, A. : Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny. Praha 1957, passim
KOLEKTIV : Retrospektivní lexikon obcí Československé socialistické republiky 1850 – 1970. Díl I / 1. Praha 1978, s. 400 – 401, 408. Díl II / 1. Praha 1978, passim
SEDLÁČEK, Aug. : Místopisný slovník historický království Českého. Praha 1908, passim.
SEDLÁČEK, Aug. : Hrady, zámky a tvrze království Českého XIII, Praha 1937, s. 227 aj.
SOMMER, J. G. : Das Königreich Böhmen; statistisch-topographisch dargestellt. VI. Pilsner Kreis. Praha 1838, s. 341 - 344 aj.
ZÁPADOČESKÉ MUZEUM V PLZNI, archiv nálezových zpráv